Co potřebuje německá ekonomika

Přechodná opatření jsou nesmysl

Německo by udělalo mnohem lépe, kdyby deregulovalo trhy. Platí to i pro EU, říká prezident berlínského institutu DIW Klaus Zimmermann.

V pátek 22. září to bude přesně rok, co udělali němečtí voliči tečku za érou vládnutí sociálních demokratů a zelených, a umožnili svými hlasy vznik velké koalice CDU/CSU a SPD. Překonala vláda Angely Merkelové vaše očekávání, nebo za nimi zůstala?

Celkově je dosavadní bilance spíše rozpačitá. Na jedné straně se vláda pustila do příprav důležitých reformních kroků, jako je prodloužení zákonem předepsané lhůty pro odchod do penze ze 65 na 67 let. Nicméně s přihlédnutím k nepříznivému demografickému vývoji je třeba být ještě odvážnější a posunout tuto hranici až na 70 let.

Vláda se také pustila do úkolu, aby byla státní politika zaměstnanosti více financována z vybraných daní než ze mzdových odvodů. Jenže i tady jsou třeba další kroky, aby se faktoru práce co nejvíce ulevilo.

Kupředu se pohnula reforma federálního uspořádání. Na přestavbu finančních vztahů mezi federací a spolkovými zeměmi však zatím nedošlo.

Na druhé straně se nad některými důležitými projekty stále vznáší otazník. Předložené záměry jsou málo přesvědčivé. Evergreenem je pořád trh práce. A o skutečně moderní podobě imigrační politiky, která by pomohla stárnoucímu Německu, nepadlo dosud ani slovo.

Vy sám jste v tisku velkou koalici vyzval, aby byla v reformě horlivější. V čem ještě se má snažit?

Je nutná i deregulace jednotlivých trhů, a to jak v Německu, tak v celé EU. To proto, aby se mohly plně uplatnit výhody volné soutěže.

Kancléřka Merkelová loni v programovém prohlášení slíbila, že se její tým bude angažovat ve prospěch středně velkých podniků. Mluvila o reformě podnikového zdanění, o odbourávání byrokracie. Cítíte pokrok?

Reforma daňového systému visí ve vzduchu. Je dobře mít na paměti, že daně v Německu nejsou až tak vysoké. Máme sice relativně vysoké sazby, ale potýkáme se s celou řadou výjimek, zvýhodnění a možností daňových úniků. To všechno by mohlo díky reformě zmizet. Jednodušší daňový systém by středním firmám zcela jistě pomohl.

Jak dopadla v rukou velké koalice témata jako kombinovaná mzda (jde o způsob, kdy část mzdy hradí zaměstnavatel a část stát), respektive minimální mzda (Německo nemá zákonem stanovenou, plošně platnou minimální mzdu, ale zná ji z jednotlivých odvětví, pozn. red.)? Mají tato opatření vůbec ekonomický smysl?

Kombinované mzdy jsou málo efektivní a stojí spoustu peněz. Jsou navíc cestou k tomu, aby si stát upevnil v podnicích pozici. Plošně daná minimální mzda vede “ zase k tomu, že se zvyšuje úroveň mezd u méně kvalifikovaných pracovníků.

Potíž je v tom, že přesně ti jsou problémovou skupinou na německém trhu práce. V žádné jiné zemi jich není tolik bez práce jako ve Spolkové republice. Jenže při zavedení minimální mzdy by si práci hledali ještě obtížněji.

Je tu také argument, že zavedením minimální mzdy by mohlo Německo lépe čelit konkurenci z nových členských zemí Evropské unie. To by ale mělo za následek, že se všichni Němci nedostanou k sociálním vymoženostem, na které jsou zvyklí.

Vláda ujišťovala, že provede zásadní obrat k lepšímu v rozpočtové politice. Signály naznačují, že by se jí to mohlo pomalu, ale jistě dařit. Jste stejného názoru?

O nějaké změně kurzu se nedá mluvit. Aby tomu tak bylo, k tomu je nezbytné trvalé spoření na straně výdajů. Třeba cestou důsledného odbourávání státních dotací. U veřejných investic není co naspořit, tady se musí, s ohledem na stav infrastruktury, více utrácet. Potěšitelné je, že se daří vybírat více peněz na daních, což svědčí o dobré hospodářské situaci v mnoha podnicích.

Nesmí to ovšem svádět k dojmu, že je možné rozhazovat veřejné prostředky plnýma rukama. Ale to si spolková vláda nemyslí, což by mohlo přece jen vést k dojmu, že jistá změna kurzu je už na světě. Stoupající daňové příjmy vedly totiž v minulosti často k tomu, že politici ustupovali různým zájmovým skupinám, které na ně tlačily se svými požadavky.

Německé hospodářství pociťuje v poslední době známky oživení. Jak dlouho může být tento vývoj udržitelný? Týká se už celé ekonomiky?

Dosud byl růst nesen především exportem, nyní je tlačen také investicemi, zejména těmi podnikovými. Soukromá spotřeba jde nahoru jen pomalu. Je nutné předpokládat, že silnější bude jen tehdy, když se zlepší zaměstnanost. Mzdy posilují stále pouze mírně. Pro příští rok očekáváme, že tempo růstu lehce poleví.

Jak velké je riziko, že plánované zvýšení daně z přidané hodnoty hospodářský růst přidusí?

Zvýšení těchto daní se zajisté podepíše na už tak slabší chuti Němců k utrácení. Ale negativní dopad by se neměl přeceňovat. Jestliže se nepovede vychýlit financování sociálního zabezpečení od faktoru práce směrem k daňovým příjmům v konjunkturálně spíše příznivějších časech, jaké máme nyní, tak kdy jindy? Zásadní reformy provedeme jen tehdy, když se na čas oprostíme od národohospodářských úvah.

Je šance, že se na oživení bude podílet také východní Německo? Proč nové spolkové země stále zaostávají?

Východní Německo se na růstu podílí. Ukazuje se to na průmyslové produkci. Ta už po léta roste daleko rychleji než v západní části federace. Problém je spíše v tom, že průmyslová báze v bývalé NDR je stále slabá. A především v tom, že východoněmecké hospodářství je silně orientováno na místní poptávku. Dá se vypozorovat, že příjmy tam prakticky nerostou a klesá počet obyvatel.

To zatěžuje obory blízké spotřebě. A také stavebnictví, protože se zmenšuje poptávka po bytech. Ostatně východní Německo by se nemělo pokládat, v hospodářském smyslu, za homogenní oblast. Nikdy jí nebylo. Dobře se rozvinuly ty regiony, které mají průmyslovou tradici, a tudíž univerzity a výzkumné instituce. Špatně se vede oblastem, které se vyznačují převahou zemědělství a nízkou hustotou obyvatel.

Ale takové oblasti to mají těžké všude na světě.

DIW Berlín má pověst renomovaného hospodářského výzkumného ústavu. Může ovlivnit hospodářsko-politické dění?

Četné výzkumy a politické návrhy výzkumných hospodářských institutů se těší v politických kruzích uznávané pozornosti. Jsou tedy mezi politiky vnímány. To ale neznamená, že se politika všemi našimi návrhy řídí.

Tak jako v jiných zemích jsou i v Německu politická rozhodnutí určována větším počtem faktorů – zejména pak zájmů. Ke slovu tak přijdou například ohledy na reakci voličů, vnitrostranické proudy nebo možného koaličního partnera.

Nicméně výzkumné hospodářské ústavy to politice nijak neulehčují. Tak jako u jiného poradenství mají často rozdílné a zcela protichůdné představy o tom, co bylo záhodno politicky udělat. Zároveň není řídkým jevem, že politika představy DIW přijme.

Obecně platí, že nejlepší okamžik pro to, aby politika navržená opatření převzala, nastává tehdy, když ona sama dotyčný výzkumný úkol ústavu zadá.

V šesti z patnácti „starých“ členských zemí je otevřen trh práce, ve zbylých ne. Německo se netají, že chce využít maximální délky přechodného období, to je až do roku 2011. Dělá dobře?

Samozřejmě že ne. Taková omezení jsou pokusem o ochranářství na dobu určitou. Pro Německo by bylo daleko lepší, kdyby se pustilo do deregulace svých trhů. Z tohoto pohledu se odvážila udělat jisté kroky už Schröderova vláda – tím, že v rámci volného pohybu služeb vystavila řemeslnou činnost částečné soutěži . Následovalo masové zakládání nových firem.

Ale o tomto úspěchu politika mlčí, protože by musela deregulovat celý trh s řemesly. To by vyvolalo odpor mocných lobbistických kruhů.

Klaus Zimmermann (1952) je profesorem ekonomických věd na univerzitě v Bonnu. Kromě postu prezidenta Deutsche Institut für Wirtschaftsforschung (DIW) Berlín je ředitelem bonnského Institutu budoucnosti práce (IZA).

Vystudoval národohospodářství a statistiku na univerzitě v Mannheimu, kde působil jako soukromý docent. Poté přednášel na univerzitách v Dortmundu a Mnichově. Po hostování na univerzitách v Tilburgu, v Berlíně a Kjótu a na Darmouth College v USA se přesunul do Bonnu, kde založil IZA. Šéfem DIW se stal v roce 2000. Věnuje se trhu práce, ekonomice obyvatelstva a ekonometrii. Je ženatý, má dvě děti.

Igor Záruba

Berlín

Převzato z EKONOM č.38/2006