Hra na reformu

Alberto Alesina a Francesco Giavazzi o negativním dopadu věčných reformních diskusí.

Reforma, o níž se dlouho diskutuje, ale nikdy se nerealizuje, může přinést víc škody než užitku. Čekání na reformu – řekněme důchodových pravidel, zdravotnictví či příspěvků v nezaměstnanosti – znepokojuje všechny, kdo by mohli pocítit její dopady. Omezují proto spotřebu a víc šetří, neboť očekávají, že dříve či později budou muset začít platit za některé ze služeb, které byli zvyklí dostávat bezplatně nebo za dotované ceny. Protože se však v Evropě o reformách obvykle jen diskutuje, jejich přínosy se neproměňují ve skutek: lidé pracují pilněji, jedině když mají jistotu, že daňové sazby jsou skutečně nižší. Na finančních trzích se žádné pozitivní účinky nižších státních výdajů neprojeví, dokud není reforma schválená. Mezitím, jak politici jen debatují a nekonají, klesá spotřebitelská důvěra, zhoršuje se hospodářská výkonnost a vytrácí se konsenzus, jehož je pro schválení reforem třeba v prvé řadě. Přesto neberou konce ani hovory o reformě, ani propad důvěry spotřebitelů. Znepokojivým příkladem tohoto bludného kruhu je nedávná zkušenost Německa. Reforma štědrého německého sociálního systému plní přední stránky tamních novin už víc než deset let. Určité vlažné reformy sice byly zavedeny, pocit široce rozšířený mezi Němci ale nejlépe vystihuje následující zjištění průzkumu, který před dvěma měsíci provedl list Die Welt: „Spotřebu hodlá kvůli nejistotě ohledně penzí a reformy zdravotnictví omezit 47 % dotazovaných.“ Výsledkem je prudký pokles spotřebitelské důvěry: německý index nálady spotřebitelů byl v listopadu 2000 sice nízký, ale kladný; od té doby se propadl na -20, což je nejprudší pokles v eurozóně. V ulicích se pesimismus vymyká kontrole. Už dva roky je tempo růstu soukromé spotřeby (při konstantních cenách) záporné: -1 % v roce 2002, -0,5 % v roce 2003. Obdobné propady reálné spotřeby jsou v průmyslových zemích jen zřídka, neboť ve slabších rocích spotřebitelé obvykle čerpají z úspor, aby svou spotřebu udrželi relativně neměnnou. V případě Německa se musíme vrátit až na počátek 80. let, abychom u růstu spotřeby nalezli podobně negativní čísla. Míra úspor domácností proto neklesá, ale roste; zvýšila se z 9,7 % disponibilního příjmu v roce 2000 na 11,8 % v roce 2003. Omezení spotřeby a vyšší spořivost se týká všech věkových skupin, ale relativně starší jsou tomuto trendu náchylnější než mladí. Pozitivní znaky spotřeby pozorujeme pouze u nejmladších domácností, totiž těch, v nichž rozhodují lidé do pětadvaceti let, kteří zjevně doufají, že dříve či později budou reformy schváleny a že se jejich daňové zatížení sníží. Avšak míra úspor stoupá společně s obavami z reforem už v domácnostech třicátníků. Není překvapením, že starší lidé snižují spotřebu více. S odchodem do penze ztratili všechny možnosti: nemohou víc pracovat, ani se nemohou přihlásit do soukromých programů zdravotního pojištění – pojistné je v jejich věku příliš vysoké. Jsou tedy nuceni spoléhat na vlastní úspory a prakticky zastavují spotřebu. Dejme si to do souvislosti s rychle stárnoucí populací a dopady na celkovou spotřebu jsou dramatické. Zajímavé je, že jedinou velkou zemí eurozóny, kde důvěra spotřebitelů roste (z -24 před rokem na -13 dnes), je Francie. Důvod je prostý: jak se blíží volební rok 2006, reformy byly z politické agendy odsunuty. Jestliže nějaká vláda nemá dostatek vůle přijmout reformní program, nejlepší, co může udělat, je přestat o reformě mluvit. K tomu možná v Německu dojde a důvod bude tentýž: spotřebitelská důvěra je nadále bez života. Evropské hospodářství rostlo v roce 2004 bezkrevným ročním tempem 1,8 % a OECD nedávno přehodnotila svou předpověď na letošek a snížila ji z 2,5 na 1,9 %. Důvodem je posilující euro a klesající vývoz – dosud jediný motor ekonomik eurozóny. Všeobecně se má za to, že evropský růst může zrychlit jen oživení domácí poptávky. K tomu ale nedojde, dokud budou politici stále hovořit o reformách a v podstatě neudělají nic, aby je uskutečnili. Dosahují tím pravého opaku – šíření pesimismu. Evropa má před sebou jen dvě možnosti. Může hodit za hlavu reformy a užívat si čtyř pěti desetiletí, než její příjem na hlavu klesne pod úroveň řekněme Chile. Anebo může zásadně proměnit svůj sociální model a začít růst jako USA. Nejhorší je nedělat nic než mluvit. Právě tak se však Evropa nyní chová. Se souhlasem převzato z EKONOM č. 3/2005