R. Pitterle, B. Molnár: Po vstupu do EU – vymáhání pohledávek

Po vstupu do EU – vymáhání pohledávek

Vstupem ČR do EU dne 1.5.2004 se z právního hlediska pro české podnikatele obchodující s evropskými partnery mnoho nezměnilo. Nic jako jednotné evropské obchodní právo neexistuje, stále bude platit český obchodní zákoník, obchodní právo země obchodního partnera a příslušná pravidla mezinárodního obchodu.

Máme tím ovšem na mysli obchodně právní úpravu obchodování s evropskými státy. Z hlediska celního, daňového, účetního atd. jsou změny samozřejmě významné.

Význam Směrnic Rady ES

Současně ale platí, že zejména díky Směrnicím ES, které musí být aplikovány do národního práva, se postupně úprava některých problémů pohledávek sbližuje. Tak tomu je například v případě Směrnice Rady ES č. 2000/35 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích, jejíž základní pravidla již ve všech evropských zemích národní právo obsahuje.

Směrnice obsahuje následující principy:

Úrok z prodlení se počítá od prvního dne prodlení, a to připočtením 7 procentních bodů k referenční sazbě Evropské centrální banky (ECB), resp. Národní banky v případě zemí neplatících eurem.

Prodlení nastává nezaplacením za zboží či službu ve lhůtě stanovené smlouvou, anebo 30 dnů po dodání zboží, resp. Faktury, v případě, že splatnost není smluvně upravena.

Smluvní platební termíny nesmějí být nápadně výhodné pro odběratele a pokud smlouva stanoví zbytečně dlouhé lhůty splatnosti a velké penále za prodlení, měly by státní orgány automaticky aplikovat lhůtu 30 dnů a penalizační úrok 7 % + sazba ECB.

Soud nebo státní orgán pověřený řešením případů neuhrazených plateb musírozhodnout do 90 dnů od podání, pokud nejde o spornou transakci.

Věřitel má nárok nejen na penalizační úrok, ale i na kompenzaci dalších nákladů a škod způsobených pozdní platbou (výši kompenzace je možné zákonem omezit).

Výhrada vlastnictví – Věřitel si podle směrnice může smluvně vymínit, že až do úplného zaplacení zůstává majitelem dodaného zboží.

Členské státy EU samy upravují proceduru řešení pozdních plateb, podmínky stanovené směrnicí mohou považovat za minimální a samy mohou uzákonit přísnější sankce.

Český exportér, pokud až dosud dbal na kvalitu právního zajištění svých obchodů, nemusí proto po vstupu do EU z hlediska věcného hledat žádné nové normy, vše zůstane v zásadě stejné. Jinak tomu ale bude z hlediska procesního, tedy v případech řešení možných sporů českých podnikatelů s podnikateli evropskými, včetně soudního vymáhání pohledávek.

Soudní rozhodnutí a Nařízení Rady ES

Zde sehrají svoji roli dva významné druhy evropských právních dokumentů. Budou to rozsudky příslušných evropských soudů ve věcech obchodních, které se sice nestanou pramenem práva, ale budou mít značný vliv na posuzování následujících obdobných sporů.

Konkrétní změnu přinese zejména Nařízení Rady ES č. 44/2001 o působnosti, uznávání a výkonu rozsudků v občanských a obchodních záležitostech. Z něho vyplývá, že soudy v členských zemích EU si budou muset navzájem uznávat a vykonávat své rozsudky.

Pro jeho účinnou realizaci byla přijata i další nařízení, týkající se vzájemné spolupráce evropských soudů. Jedná se o Nařízení č. 1346/2000 o střetu zákonných úprav a soudní působnosti v oblasti soudních sporů o platební neschopnosti i Nařízení č. 1348/2000 o obesílání a oznamování soudních a mimosoudních dokumentů v členských státech v občanskoprávních nebo obchodních záležitostech. Dalším je Nařízení č. 1206/2001 o spolupráci mezi soudy členských států při získávání důkazů v občanskoprávních a obchodních záležitostech.

Všechna Nařízení mají vést k tomu, aby se urychlilo soudní řešení (nejen) obchodních sporů. Umožňují provádění důkazů v dalších zemích, stanoví příslušné termíny, zjednodušují postupy atd.

Nařízení č. 44/2001 – Uznávání a výkon rozhodnutí

Od 1.5.2004 tedy platí, že všechny rozsudky (ale například i usnesení o smíru) vynesené v jednom z členských států EU musí být bez jakékoli další procedury uznány i v ostatních členských zemích. Výjimky jsou skutečně spíše mimořádné:

+ je-li rozhodnutí soudu zjevně proti veřejnému pořádku členského státu, který má rozhodnutí uznat a vykonat

+ byla-li porušena procedura soudního rozhodování například znemožněním žalovanému se k věci vyjádřit

+ byl-li v téže věci vynesen již dříve rozsudek jiný.

Výkon soudního rozhodnutí bude muset být nařízen bez zbytečného prodlení a to všemi způsoby možnými v zemi výkonu. Bude sice platit právo na odvolání proti nařízení výkonu rozsudku, ale jeho úspěšnost bude zřejmě zcela výjimečná.

Základní pravidlo – příslušnost soudu

Uvedené Nařízení Rady ES obsahuje celou řadu detailních vymezení na jejichž charakteristiku není v tomto textu prostor. To nejdůležitější však je, že ve snaze vyhnout se komplikacím a nejasnostem při uznávání a výkonu soudních rozhodnutí cizího státu bylo stanoveno základní pravidlo, že ve většině obchodních případů bude moci být žaloba podávána pouze u soudu příslušného podle sídla žalovaného.

Výjimkou budou například případy sporů o nemovitosti, platnosti patentů či zápisů v registrech atd., kde bude třeba žalovat ve státě, kde se nemovitost nachází či příslušné registry vedou (výlučná příslušnost soudu).

Platí ale také, že smluvní strany si pro případ řešení sporů mohou určit buď rozhodčí řízení, nebo smluvně určit jiný příslušný soud (příslušnost dohodnutá stranami).

O předběžná opatření (včetně ochranných) bude však možné požádat i u jiného členského státu, pokud to právní řád dožádaného státu umožňuje.

Základní doporučení

V souladu se zaměřením tohoto textu vycházíme z předpokladu, že čtenáře zajímají zejména ty případy, kdy své závazky nebude plnit evropský partner, kdy ho bude třeba žalovat jako dlužníka. K tomu pár praktických poznámek:

1. Jaké určit místo soudu – nepůjde-li o případy výlučné příslušnosti soudu, má český podnikatel v zásadě čtyři možnosti, mezi nimiž však musí zvolit již při přípravě smlouvy: a) zvolit rozhodčí řízení, b) zvolit český soud, c) zvolit soud v třetí zemi, d) nevolit soud žádný a nechat tedy v platnosti uvedené Nařízení.

Ponecháme-li stranou, že se smluvní volbou bude muset souhlasit i obchodní partner, pak považujeme za důležité zvážit zejména následující skutečnosti:

a) Rozhodčí řízení – může být dražší než soudní řízení v zemi dlužníka

b) Český soud – od podání žaloby do výkonu rozhodnutí v zemi dlužníka může proběhnout velmi mnoho času

c) Soud třetí země – nezná právo účastníků sporu, soudní proces se značně prodlužuje a prodražuje, vyžaduje zapojení místního advokáta atd.

d) Soud země dlužníka – vede nejrychleji k výkonu soudního rozhodnutí, ale vyžaduje zapojení místního advokáta.

Protože ve sporech o peníze bývá rozhodujícím faktorem čas, měl by si český podnikatel zjistit, jak fungují soudy v zemi jeho obchodního partnera. V zásadě asi platí, že od severu Evropy se soudní procedury směrem k jihu prodlužují. Ale i v jednotlivých zemích to může být různé. Například v SRN reaguje soud v jižních zemích na podání zhruba do tří týdnů, ale v zemích bývalého NDR i několik měsíců. Asi bude lépe soudit se v Čechách než například na jihu Itálie, atd.

2. Budete-li žalovat u cizích soudů, musíte počítat s následujícími skutečnostmi:

+ budete muset být zastupováni místními advokáty a to do té doby, než i čeští advokáti budou mít možnost zastupovat vaše zájmy u příslušných evropských soudů, složí-li příslušnou zkoušku způsobilosti

+ vyvážíte-li zboží, využívejte tzv. Vídeňskou úmluvu, která u vás vyšla pod č. 160/1991 Sb. – stejně pro vás platí, pokud jí nevyloučíte, posiluje postavení dodavatele a evropské soudy jsou zvyklé podle ní spory řešit

+ musíte být důkazně silní – v obchodních sporech nejde o pravdu či spravedlnost, ale o to, co dokážete. Evropské soudy jednají většinou přísně formálně, takže musíte být schopni nejen přesně identifikovat svého dlužníka, ale také dokázat, že zcela konkrétní částku dluží, že si příslušný výrobek či službu skutečně objednal, že jste mu je dodali atd.

+ využívejte alespoň konzultace s právníky znalými práva země vašeho obchodního partnera a to pokud možno již na počátku obchodního případu

Richard Pitterle, Bohumír Molnár

Dr. Molnár + Partners Consulting s.r.o.