14 let po sjednocení

Spolu, a přece od sebe Přísloví, že co se škádlívá, to se rádo mívá, pro východní a západní Němce neplatí.

Čtrnáct let od sjednocení a téměř patnáct let od pádu berlínské zdi je Německá spolková republika rozdělena více než kdykoli předtím. Každý pátý Němec, zjistila agentura Forsa, si přeje, aby se betonový val, který se tyčil mezi oběma částmi federace od srpna 1961 do listopadu 1989, znovu vrátil. Tento fakt, zveřejněný začátkem září v Hamburku, ovšem není výrazem tzv. ostalgie – pro návrat zdi je 24 % dotázaných občanů ze starých spolkových zemí. Na východě má stejný názor jen 12 %.

Téměř šedesát procent Ossis, jimž je obvykle celá současná politická a ekonomická mizérie dávána za vinu, přiznává, že si obnovením jednoty pomohlo. Celkem 29% nevidí žádnou změnu a 14 % si myslí, že se má hůř.

Aby taky ne, mohla by znít odpověď sousedů. Jsou to líní, nepružní, nemoderní a příliš štědře dotovaní lidé, kteří touží po starých pořádcích, shrnul nedávno mínění Wessis nejčtenější list Bild. A jedním dechem tyto předsudky vyvrací. Líní a nepružní? Ne, více než 70 % východních Němců změnilo po převratu práci. Půl milionu jich jezdí za prací západním směrem a ročně všichni odpracují v průměru o 108 hodin více než jejich kritici.

Východoněmecká ekonomika že kulhá? Také špatně, tvrdí bulvár Bild. Hospodářství bývalé NDR rostlo v posledních deseti letech o 3,7 %, kdežto na západě jen o 1,2 %. Jen v Sasku bylo v první polovině tohoto roku založeno 4150 nových firem.

„In“ jsou údajně Ossis taky, o nevděčnosti rovněž nemůže být řeč – vždyť postkomunistická PDS vládne, a to ještě ne sama, pouze v Meklenbursku-Předním Pomořansku a v Berlíně. Mohutné pondělní demonstrace proti sociálním reformám nepořádají podle Bildu jen východní Němci. A námitky, že západní část strádá mohutnými finančními převody východním směrem, prý také neobstojí. Deset měst s nejvyšší životní úrovní leží v západním Německu.

Pravda je někde uprostřed. Pokud jde o zákon Hartz IV, tedy o snížení podpory v dlouhodobé nezaměstnanosti (Arbeitslosenhilfe) na úroveň tzv. Sozialhilfe (pro ty, kdo sami nemohou obstarat živobytí), pocítí ho východ rozhodně tvrději než spolkové země na druhé straně. Ve východním Německu, píše deník Die Welt, pobírá Arbeitslosenhilfe zhruba milion lidí, což je zhruba stejně jako na mnohem větším západě. Asi 800 tisíc nezaměstnaných Ossis vyjde z reformy s téměř nebo se zcela prázdnýma rukama. Ti, kdo na ni vydělají, tj. dosavadní příjemci Sozialhilfe, žijí v západoněmeckých velkoměstech. Také snaha spolkové vlády tlačit na nezaměstnané, aby se pokud možno co nejrychleji zapojili do pracovního procesu, je šitá na míru západu. Protože tam příležitosti přece jenom jsou, na rozdíl od mnoha regionů na východě.

Tam zbývá často jediné: vyplnit žádost o přiznání podpory. Pikantní je, že s vyplňováním a vyřizováním žádostí má na východě pomáhat 800 úředníků, kteří přišli na západě o práci v Deutsche Telekom. Ještě pikantnější je pobídka, kterou tito lidé dostali: 5000 eur za to, že budou vůbec ochotni za prací do druhé části odejít.

Státní Deutsche Bahn zase prostavěla na východě miliardy, sanovala marodné železnice, položila trasy pro rychlovlaky, vystavěla nádraží v bývalé nádheře. Jenom 76 milionů eur stála rekonstrukce braniborské stanice Wittenberge na trase Berlín-Hamburk. Kancléř Gerhard Schröder, který byl před čtyřmi lety u prvního zajetí rýče do země, přijel nedávno na slavnostní otevření. Jenže spolu s ním přišli i nespokojenci, kteří mu věnovali zásah vejcem. Proč? Město s 20 tisíci obyvateli, kterých je dnes o téměř 7000 méně než v roce 1989, trápí 20procentní nezaměstnanost. A Hartz IV přijde i sem, podotýká Die Welt. K čemu pak vypulírované nádraží?

Frustraci na východě vyvolává také skutečnost, že tamní tarifně sjednané platy představují zhruba 90 % západoněmecké úrovně. Produktivita v nových zemích činí pouhých 70 % západoněmeckého průměru. Také předepsaná délka pracovní doby je na východě delší – obnáší 40 hodin týdně, o 2,5 hodiny více než na západě. V létě 2003 se pokusil odborový svaz IG Metall prosadit i na východě 35hodinový pracovní týden, ale ze stávky sešlo, protože předáci nenašli u pracujících potřebnou podporu.

Účinnou náplastí na pochroumané sebevědomí východních Němců se však pomalu, ale jistě stává vítězné tažení oblíbených NDR značek. Šampaňské Červená Karkulka (Rotkäppchen) změnilo po převratu majitele a skončilo v západních rukách, který neprorazil a skončil. Novému majiteli stačilo k obnovení zašlé slávy půl roku – zabral slogan „východní produkt opět ve východních rukou“. V supermarketu Plus stojí láhev 2,79 eura, o půl eura méně než výrobky konkurence – spotřebitel a Ossi v jednom má jednoznačnou volbu. O podobně úspěšném připomenutí „starých dobrých časů“ se dá mluvit i u diskontu východoněmeckého zboží Netto.

Stejný problém, různé pohledy: tak vypadá Spolková republika Německo těchto dní. Svědčí o tom případ Petera Porsche, lídra kandidátky postkomunistické PDS do zemských voleb v Sasku. Porsch, vedený v archivech Stasi jako spolupracovník Christoph, se brání, že nevěděl, komu a čemu přisluhoval. Na západě by s takovou minulostí a s takovou obhajobou skončil. Jenže na východě? Tam se 15 let po pádu zdi zdá, že podobná odhalení nikoho neznepokojují – PDS dostala minulou neděli v saském hlasování 23,6 procenta hlasů a Porsch se stal členem zemského sněmu.

Ukázkou dvojího přístupu se stala také kandidatura Lipska na uspořádání olympijských her v roce 2012. Rozhodnutí mezinárodního olympijského výboru vyvolalo v listopadu 2001 vlnu nadšení. V Sasku a celém Německu. Vždyť Lipsko porazilo takové veličiny jako Hamburk, Düsseldorf, Stuttgart a Frankfurt nad Mohanem. Euforie skončila loni na podzim. Vazby na Stasi a podezření z korupce vrhlo na organizátory stín. Na východě se mluvilo o západní nepřejícnost a ovlivňování, na západě o bezpříkladné naivitě. V květnu 2004 vypadlo Lipsko definitivně ze hry. Ossis neskrývali rozmrzelost, novinové komentáře z konkurenčních měst na „opačné straně“ naopak radost: my jsme od začátku věděli, že z toho Lipska nic nebude.

Idyla, že pospolu srůstá, co k sobě patří, jak se kdysi euforicky vyjádřil exkancléř Willy Brandt, se nekoná. Mezi oběma částmi, dokonce i mezi společenskými vrstvami, stojí zeď. Možná skleněná, možná železná opona, usoudil před časem komentář na webu DeutschlandRadia: „Dělicí linie nabývá tvar. i bez povelů ke střelbě, zákazů vycestování a nucené výměny.“

Děje se tak zejména tam, kde „vegetují“ oba světy pospolu. Do budovy jednoho ze špičkových hospodářských svazů docházejí Ossis a Wessis řadu let, ale přesto se míjejí. Východní Němci chodí stále za kuropění – západní, zvyklí si přispat, se dostavují často až o nějakou tu hodinu později. Společná porada například v 17 hodin nehrozí. Touto dobou jsou východní Němci, při zhruba 38hodinovém pracovním týdnu, dávno doma.

Dohnanyiho recept

Nepsané tabu, že se o výsledcích „výstavby“ německého východu (tzv. Aufbau Ost) na veřejnosti nemluví, padlo letos v dubnu. Informace, které prosákly z tajné zprávy vládní komise bývalého hamburského starosty Klause von Dohnanyiho (SPD), potvrdily tušené obavy – skoro vše, nač se v nových republikách za pomoci obrovského finančního toku 1,25 (podle některých zdrojů až 1,5 ) bilionu eur sáhlo, bylo k ničemu. Výsledek? Z 15 milionů východních Němců pracuje pouze 40 %, míra nezaměstnanosti se namnoze blíží hranici 20 %. Mladí lidé odcházejí. Na východě – měřeno západníma očima – chybí 3000 středních podniků.

Komise se ovšem neomezila na pouhé konstatování typu „všechno špatně“ a navrhla, že vypracuje do prázdnin vlastní „kuchařku“, jak mizérii překonat. „Stagnující východ je nebezpečím pro celou federaci,“ zní ústřední apel červnového návodu. Autoři v něm požadují zpřísnění dosavadní podpůrné politiky: ta se musí zaměřit na růstová odvětví, jako jsou zpracovatelské obory, průmysl, věda a vzdělávání – peníze dodají tzv. Solidární pakt II (2005-2019, 156,5 miliardy eur) a podpůrné ekonomické programy. Přijatelné mají být jen ty projekty, které jsou určeny k podpoře podnikání a výzkumu. Růstově slabé regiony je nutné dopravně spojit s výkonnými „adresami“. Přístup k úvěrům a kapitálu vůbec má firmám ulehčit lepší spolupráce mezi státní bankou Kreditanstalt für Wiederafbau a komerčními finančními domy. Dohled by měl vykonávat speciální vládní koordinátor.

A reakce? Dva hlavní body plánu, aktualizovat celý pakt a účelové investice na podporu podniků, kabinet odmítl. Nad dalšími body slíbil se „zamyslet“. Braniborský premiér Matthias Platzek (SPD) uvedl, že doporučení se z velké části neshodují s potřebami nových spolkových zemí, které by rády více pravomocí. Ekonomové kritizují posun investic z dopravy do firemní sféry.

I přes spíše deklamační než věcný obsah je nutné přiznat Dohnanyiho receptu jedno plus: téma smysluplného rozvoje východu je znovu na stole. Shozeno může být jen těžko. Už jen proto, že se jím budou muset zabývat nejspíš ještě další dvě generace. „Za 20 let nedosáhne východní Německo ani dnešní úrovně Sárska. Pokud jde o celkové srovnání kroku Ost-West, můžeme mluvit tak o letopočtu 2060,“ uvedl pro zpravodajskou televizi N24 ekonom Helmut Seitz.

Igor Záruba, Berlín – vyšlo v EKONOM č. 40/2004