Hlavní rozdíly mezi českým a německým systémem zdravotního pojištění
13.11.2017
Největším rozdílem mezi českým a německým systémem zdravotního pojištění je skutečnost, že v Německu existuje vedle veřejného zdravotního pojištění i soukromé zdravotní pojištění.
Německý systém zdravotního pojištění je nejstarší na světě a jeho počátek sahá až do roku 1883, kdy jej zavedl železný kancléř Otto von Bismarck. Německý systém zdravotního pojištění sestává ze dvou částí, kterými jsou veřejné a soukromé zdravotní pojišťovny. Dá se tedy hovořit o duálním systému, který momentálně zahrnuje téměř 100 veřejných a přes 40 soukromých zdravotních pojišťoven. Ještě v roce 1990 fungovalo v Německu ale více než 1.000 pojišťoven, takže současný stav je výsledkem významné koncentrace odvětví, která proběhla v minulých desetiletích.
Základní výše pojistného na zdravotní pojištění v Německu činí 14,6% z vyměřovacího základu, jehož konstrukce je velmi podobná konstrukci používané v ČR. K této základní sazbě pojistného si každá veřejná zdravotní pojišťovna přičítá vlastní dodatečnou sazbu pojistného. Například velmi populární pojišťovna Techniker Krankenkasse má pro rok 2025 stanovenu dodatečnou sazbu ve výši 2,45% vyměřovacího základu, takže celková sazba pojistného u této pojišťovny činí 17,05%.
Rozdílů mezi veřejnými a soukromými zdravotními pojišťovnami v Německu je několik. V prvé řadě mají veřejné pojišťovny povinnost přijmout kohokoli a každý z německých občanů je nejprve registrován u nějaké veřejné pojišťovny. Přechod k soukromé zdravotní pojišťovně je umožněn pouze při splnění určitých podmínek. Pro rok 2025 je podmínkou pro přechod minimální výše ročního příjmu 73.800 EUR. Tento příjem je nutný pro vstup do soukromé pojišťovny. Přechod do soukromé zdravotní pojišťovny je dále umožněn státním úředníkům, pro něž navíc platí výrazně zvýhodněné sazby pojistného. Pokud roční příjem zaměstnance klesne pod výše uvedenou minimální výši ročního příjmu potřebnou pro vstup do systém soukromého zdravotního pojištění, stává se tento zaměstnanec automaticky pojištěncem veřejného zdravotního pojištění.
Dále platí, že veřejné zdravotní pojišťovny jsou povinny fungovat co nejhospodárněji a rozsah jimi nabízené zdravotní péče nesmí přesahovat základní nezbytnou míru. Soukromé zdravotní pojišťovny naproti tomu umožňují sjednat si rozsah a úroveň zdravotní péče individuálně. Soukromé zdravotní pojišťovny dále s přibývajícím věkem neomezují rozsah poskytované péče, což je častou praxí u veřejných pojišťoven. Klienti soukromých pojišťoven také mají podstatně kratší čekací doby na důležité zákroky, lepší přístup k nejmodernějším léčebným metodám i k ošetření prostřednictvím primářů a významných lékařských kapacit.
Soukromé zdravotní pojištění v Německu má však i své nevýhody. V jeho rámci nejsou automaticky a zdarma pojištěny děti klientů, určitá onemocnění zvyšují pojistné a příspěvek na zdravotní pojištění roste spolu s věkem klienta.
Mnoho klientů němekých veřejných zdravotních pojišťoven proto uzavírá dodatečná soukromá zdravotní připojištění dílčích pojistných rizik, například pojištění na dentální péči. Tento fenomén z německého zdravotního pojištění vytváří prakticky trojtřídní systém. Jeho kritikové jej označují za nesolidární a vytvářející dvoutřídní společnost. Pro odstranění těchto negativních vlivů požadují plošné a jednotné pojištění pro všechny, přičemž inspirací je pro ně například systém veřejného zdravotního pojištění v Česku.
